Udělat si radost bez pocitu viny

K Vánocům jsem si vybrala jako jeden z dárků Čakrové večery, kdy se jeden pátek v měsíci sejde skupinka žen a naše lektorka nás vede k otevírání a posilování energií u našich sedmi nejdůležitějších čaker. Tento pátek jsme probírali druhou - Svadhisthana čakru. Kdybych jen bývala tušila, co všechno se ve mně tento večer otevře, snad bych se na to mohla i nějak připravit. Ovšem otázka je, zda se na něco takového dá vůbec připravit. 

Už když lektorka vyslovila tu větu "Když si něco dopřejete pro sebe, máte pocit viny? Běží vám hlavou otázka, co jsem za ty peníze mohla koupit dětem, do domácnosti (dosaďte si, co chcete)", jsem věděla, že tento večer patří mně. Zrovna tohle totiž bylo téma, které se mě bytostně týkalo.

Dlouho jsem tuto investici zvažovala. V hlavě mám stále vzorec "Za ty peníze můžeš koupit něco dětem, použij to na jídlo, teď zrovna začne škola, budeš potřebovat platit kroužky..." Všechno pro děti, všechno. Učím se s tím pracovat. A jelikož jsem ve fázi vědomého dělání si radosti pro sebe, prostě jsem si jednoho dne řekla, že ušetřené peníze věnuji sobě. Ne dětem. Ne manželovi. Ne na jídlo. Ne na výlet. Ne pro rodiče. JEDNODUŠE PRO SEBE. Samozřejmě přišly nejdřív výčitky (která máma je v tuhle chvíli nemá?), ale už po pár dnech jsem věděla, že kdybych to měla udělat znova, neváhám a udělám to zas.

Péče o moji problematickou pleť spočívala léta v tom, že jsem si každé ráno a večer opláchla obličej vodou, potom s vlhčeným tamponem otřela kůži micerální vodou a nakonec jsem nanesla krém. Jasný, vyzkoušela jsem tisíc krémů, tisíc zázračných přípravků, sér, masek, doporučení od lékařů, omezení určitých druhů potravin apod... Mohla bych opravdu vyprávět. Občas přišly výkyvy, kdy se pleť zhoršila (známe PMS, dámy, že?), kdy jsem měla hodně stresu, jedla více sladkého a na té pleti bylo všechno, opravdu všechno druhý den poznat. Tím, jak poslední měsíce VĚDOMĚ pracuji s "CO DÁVÁŠ DO SVÉHO TĚLA, TO SE TI VRACÍ", vědomě taky pracuji konečně s tím, jak posílit péči o pleť i zvenčí. 

Je to jako s kartáčkem na zuby. Než jsem dostala elektrický kartáček, měla jsem pocit, že svoje zuby si čistím celkem pečlivě a vůbec jsem to neřešila. Ale jakmile se mi do ruky dostal elektrický kartáček, ten WOW pocit z čistoty byl znatelný po prvním použití. Prostě pocit, že ty zuby jsou najednou FAKT čisté nějak víc. Ale než jsem ho měla, žila jsem v domnění, že takhle to stačí. Znáte to taky takhle, měli jste to podobně?

Stejný pocit jsem měla i při mém prvním čištění tváře touto mašinkou. Dokud jsem nepoznala tuto patentovanou technologii, měla jsem za to, že pro svou pleť dělám hodně. No, zřejmě nedělala, protože žádný přípravek neudělal za dlouhé měsíce to, co udělal během pár týdnů tento produkt. Mé přesvědčení o koupi posílily výsledky jiných žen - žen a dívek s velmi silným akné či velmi povadlou pletí. Tady se nedá koukat jinak než s otevřenou pusou. Nakonec jsem to prostě v hlavě přetvořila na životní investici, tohle totiž není něco, co vyhodíte za měsíc, protože to dojde, anebo protože to nefunguje. 

Dnes už bych za každý  jednotlivý slib, který tento přístroj dává (vyhladí pleť, rozzáří, zvýší její odolnost, zmizí jakási hrubost, pomůže s akné, vyhladí vrásky, kůži hydratuje a tonizuje a spoustu podobných), dala sama ruku do ohně. Obzvlášť, když testuji na sobě už nějaký ten pátek a vidím výsledky.

SAMOŽIVITELKA NEBO PODNIKATELKA?

 Velmi dobře si pamatuji na období, kdy jsem se musela odstěhovat ze společného rodinného domu, začít žít v podnájmu, protloukat se jako samoživitelka a řešit, jestli koupím dětem bundu nebo boty. Nikdy nezapomenu na ty beznadějné večery plné přemýšlení o tom, co se bude dít, pokud odejdu. Nejsem jediná máma dvojčat, která odešla od jejich otce, ale v té době jsem ten pocit měla. Strach, který mě svazoval, který mě doslova dusil, byl tak obrovský, až jsem se bála, že to snad nikdy nemůžu zvládnout. Neustále jsem řešila, jak můžu sama uživit dvě děti, když jenom za podnájem platím téměř dvanáct tisíc korun. 

Potřebovala jsem finanční jistotu, kterou jsem v tu chvíli neměla. 

Tehdy jsem měla jedinou možnost, a to vrátit se do práce, ze které jsem odcházela na mateřskou. Ovšem jednalo se o práci, která mě vůbec nebavila. Byla to pro mě jen určitá forma jistoty, ale naplnění z tohoto zaměstnání nikdy nebylo a věděla jsem, že ani nikdy nebude. 

Ovšem pro mě to byl příjem, který jsem jako samoživitelka velmi nutně potřebovala. 

Protože odejít s dvojčaty vstříc nejisté budoucnosti stálo sakra velkou odvahu. Jenomže já ji musela najít, protože společné soužití s tátou mých dětí už se nedalo vydržet. Zmobilizovala jsem poslední zbytky svých sil a pustila se do boje. 

Pamatuji si chvíli, kdy jsem při podepisování podnájemní smlouvy doslova smlouvala a snažila se uprosit správkyni nemovitosti o snížení ceny aspoň o pětistovku. Už tehdy jsem věděla, že takhle žít nechci, ale neměla jsem na výběr. 

Slíbila jsem si, že v podnájmu, který sežral více než polovinu mé výplaty a nebyl pro mě s dvojčaty ani dostačující, budu bydlet po dobu jen nezbytně dlouhou. 

Protože já při bezesných, protrápených nocích slíbila především dětem, že se budeme mít dobře. Že nedopustím, abychom v něčem strádali. 

Trvalo to velmi dlouhou dobu, než jsem pochopila, že se budu muset přestat pasovat do role oběti a budu muset začít prostě žít. Vydělávat. Budovat. Tvořit. Protloukala jsem se všelijak. Přivydělávala jsem si uklízením, psaním článků, občas vypomohli finanční injekcí mí rodiče. Ale pořád to nebylo ono.

Neustále jsem měla pocit, že přece někde ještě musí existovat cesta, jak z toho ven. A pak zafungoval Vesmír...

Doslova mě cvrnkla do nosu příležitost, která najednou začala dávat  smysl. Zkusila jsem podnikání. Ale tohle není podnikání, ve kterém platíte, platíte, platíte a nic se nevrací. Tohle je podnikání, které dává obrovský smysl, které je nejspravedlivější na světě, jaké jsem měla možnost poznat a hlavně je to podnikání, které přináší absolutní nadšení a radost. Jako bych našla činnost, která nejen že vydělává peníze, ale která mi taky přináší jakýsi pocit naplnění. Pocit, že pomáhám nejen sobě a své rodině přispět do rodinného rozpočtu, ale přispět také ještě třeba dětem, které nemají absolutně nic, dokonce nemají ani co jíst. Funguje to na principu "dáš a bude ti dáno". Další věcí, kterou velmi oceňuji je obrovská PODPORA. Podpora žen, které začínaly od nuly a musely ujít neuvěřitelný kus cesty, aby byly tam, kde jsou dnes. Už tohle je pro mě tak veliká inspirace!

Přece jen je tady ovšem něco, čeho dnes zpětně lituji. Že jsem tuhle příležitost nechytla za pačesy už dřív, ačkoliv mi Vesmír posílal dost jasné signály, že ANO, TOHLE JE ONO. 

A já už nechci propásnout ani jediný den na cestě k přísunu peněz, ono totiž není čas ztrácet čas. Uvědomuji si totiž čím dál víc, že budování něčeho TEĎ, znamená splnění mého snu a cíle v BUDOUCNU. Tohle je ten největší hnací motor. A přesto spousta žen stále váhá... Proč?