Očista

Taky se vás dotkla. Ta nemoc... Ten Covid-19. Všichni o něm víme. Někdo se bojí, někdo z něj šílí, někdo ho stále nebere dost vážně. Patřím do skupiny, která jej vnímá, ale nehysterčí. Prostě přijímám věci tak, jak jsou. Samozřejmě, pokud by se tohle dotklo mé rodiny, nejspíš bych pociťovala větší strach. Ale já mám strach z jiných věcí. Třeba z takových jako "Co zase zítra, proboha, uvařím k obědu?" Moje noční můra. Mám pocit, že v kuchyni trávím 60% svého volného času. Peču, vařím, peču, vařím, uklízím myčku, skládám do ní nádobí a zase peču a vařím. A vymýšlím. Menu pro masožravce a menu pro vegetariána. Menu pro malé dítě. Nikdy jsem toho tolik nevařila jako v posledních dnech. Jsou dny, kdy máme teplý oběd i večeři. Opravdu z toho šílím. 

A co domácí výuka? Další ze šíleností. Učit se v domácnosti, kdy mám za zadkem malé dítě, které nepochopí, že TEĎ prostě fakt nemůžu stavět kostky, protože musím něco vysvětlit dvojčatům, nelze. Škola, domácí vyučování. Někdy bych se chtěla třeba jen zavřít na záchod na 5 minut. 5 minut dělat, že tady nejsem a přečíst si třeba jeden článek v časopise. Nejde to. Zrovna má Vivi období, kdy chytá paniku, jestliže mě dvě vteřiny nevidí. Okamžitě slyším "Máma, máma, máááááááááámaaaaaa, aaaaaaaaaaaaa!!!!" Někdy se mi chce i brečet. To ve chvíli, kdy si sednu ke kávě a přijde jedno, druhé, třetí dítě. A vždycky to každé dítě má svůj velký problém. Který potřebuje vyřešit hned. Znáte to, mámy? 

Kapitola sama o sobě je každodenní, nepřetržité bytí všech členů rodiny (manžel má tu výsadu, že může zmizet do práce). Neustálá přítomnost dětí. Neustálé mluvení. Ať už jejich nebo televize. Pořád je u nás řev. Extrémní pro jedince, který je hypersenzitivní. Extrémní pro člověka, který potřebuje i ticho. Utíkám do přírody. Už ráno chvilku po 5. hodině, chvilku po tom, co je trocha světla. Moje chvíle, která udržuje mé duševní zdraví v pořádku. Má praxe yogy na podložce by byla velmi přínosná, pokud bych ji zavedla ve svém dni v době ticha. Které je ráno kolem 5. hodiny. Jenomže to moje tělo nezvládá. Je zkrácené, nejde to. Nejde ani pozdrav slunci. Potřebuji aspoň chvilku, abych rozproudila krev. S běháním je to snazší. Proberu se, připravím snídani pro všechny, obleču se a mizím. Prostě pryč. Do ticha. Cestou posbírám bylinky na čerstvý čaj nebo do jídla. 

Občas je to boj o udržení nervů v pořádku. Udržení mysli v pořádku. Umění se nezbláznit. Považuji to za velkou zkoušku. Ne, že by se mi karanténa nelíbila, ale čeho je moc, toho je příliš. To ticho mi stačí. Aspoň hodinu ticha, absolutního ticha. Kdy po mně nikdo nic nechce. Kdy nemusím řešit, co uvařit kobylkám. Kolik úkolů ještě nemáme. Jak zabavit přetažené dítě. Úplná karanténa nastává ve chvíli, kdy mi přestává fungovat telefon. Žádné kontakty. Žádný Instagram. Žádný Facebook. Dokonce ani Viber. Messenger. Nic. Taková situace mi najednou umožňuje po dlouhé době vzít do ruky knížku. Časopis. Mám toho velké kupy, protože poslední roky jsem prostě nebyla schopná přečíst cokoli. Usínala jsem u toho v posteli a přes den se číst opravdu nedá. 

A tak si nakonec při své každodenní chvilce ticha v posteli uvědomuji, že jsou ta karanténa a rozbitý telefon, přínosné situace. Protože nevidím zprávy, nevidím ostatní a jejich světy, které momentálně žijí. Já žiju ten svůj. Jsem donucena prožívat každý přítomný okamžik svého vlastního života a najednou přichází taková čistka. Nemluvím o uklizených a protříděných skříních, které jsem stihla udělat. Mluvím o té vnitřní čistce. O tom čase, kdy můžu zapřemýšlet konečně, co ano a co ne. 

A uvědomuji si, že tahle čistka byla velmi podstatná a musela přijít. Shodou okolností s jarem. S očistou krve pomocí každodenně nasbíraných kopřiv. S uvědoměním si, že život není o sociálních sítích. 

Život je teď. Odložte telefony. Odložte povinnosti, které počkají. Využijte karanténu k vnitřní očistě své duše. Je to luxus