Ach, ten pupík...

Nemohla jsem se s tím pupíkem sžít... Zvyknout si na raketové zvýšení váhy o 8 kg během 4 měsíců. Nechtěla jsem si připouštět, že sotva lapám po dechu jen při chůzi po schodech. Já, která na podložce cítila byť jen kilčo navíc... Navíc jsem srovnávala těhu s jedním miminkem s těhu, kdy byla v bříšku dvojčata. Tehdy jsem jen ležela, hodně odpočívala, přečetla spoustu knížek, yogu jsem ani neznala. Nemusela jsem nic, byla jsem od lidí kolem opečovávána. Uvolňovali mi místo v šalině, předkládali samé dobroty, ať mají děti dost vitaminů... I ta váha byla miniaturní, jen 12,5 kg! A rovnou v porodnici 14 dolů. Ale tohle srovnávání mi taky nepřidávalo. Dnes co si nedopřeju, to nemám. Nějaké odpočívání nepřipadá v úvahu, když jsou dvojčata doma. Funguju. A žiju. S tím, co je a co mám.

Ale teď je to konečně nějak jinak. Přijala jsem situaci takovou, jaká je, vypusila z hlavy staré vzorce toho, jak má yoga vypadat či jak já mám u ní vypadat. Kolik bych měla přibrat a jak bych měla být šťastná.

Ve chvíli, kdy jsem tohle pustila pryč, jsem najednou šťastná být začala. Opravdově. Došlo mi, jak je ten pupík krásný.

Prohlížím si častěji zvětšující se břicho, které už mi moc nedovolí na něm v noci spát a dochází mi, jak moc se na další ubrečený uzlíček těším. Snažím se nepřipouštět všechny ty únavný situace kolem kojení, přebalování, nošení na rukou kvůli pláči a raději se soustředím na vizualizaci toho mrňouse. Jak bude vypadat...? Jak se s námi, takovou smečkou divé zvěře (mě vyjímaje, čti dvojčata a manžel), sžije...? Jaké bude povahově...?

Nejspíš bude hodně aktivní... Soudím podle kotrmelců, které jsem cítila už v 16. týdnu těhotenství (a ne, ucpané větry to fakt nebyly :D). Ostatně má být po kom, máma je nezmar... O dvojčatech nemluvě, to nebudu ani komentovat. Jediný, kdo nás všechny umí zpomalit, je manžel. Ale ten se možná bude muset naučit být taky rychlejší. Rychle přebalit, rychle dodat mlíko, rychle obléct a šup s kočárem.

Já to dítě miluju už teď. Nebo až teď? Těším se na to, až nám převrátí vzhůru nohama náš život i domov. Těším se snad i na ten trhaný spánek, na ten kolotoč povinností. Dvojčata do školy, mrňous do kočáru, práce na sobě samé s podložkou a ve studiu.

Pevně věřím, že přežijeme ve zdraví. Všichni.