Hadičky... Vnímám jen spoustu hadiček trčících z jeho drobného tělíčka. Dostat se do Motola znamená bez nadsázky uzavření ve skle. A za tím sklem vidíte jen ty hadičky. Slyšíte pobíhat milion lidí sem a tam, někteří v bílých pláštích, jiní v modrých mundúrech. Vidíte, jak na tomhle místě tepe život, ale přitom slyšíte jen pípání přístrojů, které udržují některé pacienty při životě. Spousta miminek a spousta dezinfekce. Ta je všude a člověk se po několika dnech naučí tuto dezinfekci používat tolikrát za den, že to přestane po prvních třech užití počítat.
Lomcuje to se mnou. Vidět mini človíčka ležet na obrovské posteli, v bíle povlečených přikrývkách, jak jen leží s pusinkou dokořán a spí, vyvolává bolest. Ony nemocnice jsou vůbec celé jako takové o bolesti. Buď se tam bojíte, anebo radujete. Není nic moc mezi tím. Nepočítám bolest, pláč. Samozřejmě i radost. Ale nejsilnější, co je cítit je strach. V hlavě je tolik myšlenek, že je nelze zastavit, protože si je převracíte jak horkou bramboru pořád a pořád dokola. Proč? Kdy to skončí? Jak pomoct? Co dělat? Jaké to bude potom?
Každá minuta je v tomto uzavřeném světě drahá. Co minuta, každá vteřina. A taky je rychlá, neuvěřitelně. Ono stačí ležet vedle svého dítěte a najednou není ráno, ale večer. Vlastně, pravdou je, že člověk moc nevnímá. Zbystří ve chvíli, kdy přijde doktor, aby řekl, jaký je zdravotní stav dítěte. A to se tak napne, že slyší tikat i hodiny na zdi, protože mozek potřebuje vnímat každou informaci, která popisuje srdíčko malého pacienta.
Kdo si prožije pár dnů v nemocnici, zažije ten neuvěřitelný strach a vidí své dítě bojovat za každé vlastní nadechnutí, uvědomí si jedno... Tu sílu, kterou v sobě má. Protože, když se jedná o zdraví vlastního dítěte, vždycky ze sebe musí máma vykřesat maximum, aby byla schopná být malýmu oporou. Tím stromem, který se ve vichřici ani trošku neohne. Musí být ta lvice, která se bude prát, aby jejímu dítěti bylo co nejlíp, ačkoliv v tomhle má krátké prsty a musí spoléhat na doktory. A na ty zmiňované hadičky.
Ta síla dodá všechno. Pocit, že vás jako osobu jen tak něco neporazí a nepřeválcuje. V tom zaskleném a uzavřeném světě to člověk zase až tolik nevnímá, ale když se pak dostane z této klece ven, ucítí tu obrovskou vlnu síly. A najednou pocítí, že když překonává takto těžké životní zkoušky, překoná malé strachy a malé životní zkoušky. Zase se to v té hlavě přeskládá a začne uvažovat jinak.
Ne o hadičkách... Ale o životních poutech a své vnitřní síle. Najednou si člověk uvědomí, že zvládne všechno na světě. Stačí jen dost vůle a špetka štěstí...
