Už když jsem viděla kulatící se měsíc, který přibýval hezky do Úplňku, psala jsem o "divnu". Tento článek vyjde až v listopadu na jóga dnes a já popisovala svůj stav, kdy se mi tento Úplněk zdál nějaký obzvlášť podezřelý. Mně se totiž průsery stávají zásadně při úplňkových dnech... Když jsem psala článek na jóga dnes, netušila jsem, že to "divno", které cítím, bude ještě horší než v mých představách.
Začalo to ve čtvrtek, kdy den před odjezdem odpadla řidička s autem, které mě mělo dovézt do Lucemburska. Co teď? Autobusy strašně drahý, cesta dlouhá a ne zrovna pohodlná, další řidiči na spolujízdě zmizeli jako by zrovna TENTO víkend, kdy já AKUTNĚ potřebuji a chci za manželem, zrovna nikdo jet nechtěl. Byla jsem naštvaná, manžel zklamaný. Co vymyslet, když máte půl dne do odjezdu?
Hecnout se... Zkusit, jestli vydržím a jestli to zvládnu. Přemýšlela jsem nad tím, že ten Úplněk mi všechno kazí. Věděla jsem, že to bude průser už ve chvíli, kdy mi zavolala paní, že prostě nepojede a mrzí ji to stejně jako to mrzelo mě. Že to mám brát jako zkoušku své síly. Tak jsem to tak hold vzala...
Ale tak, přece nedám na nějaký svoje podivný pocity, že jo? Nejsem žádný béčko, abych se nepřekonala a nezkusila svoji odvahu, hranici, limit. Tak jsem prostě vyrazila ve společnosti toho obrovského měsíce, který se mi snad až vysmíval. Jela jsem 3 hodiny ve tmě po dálnici a ten lump se mi furt zjevoval tak jak střídavě vycházel a zacházel za mraky.
Když jsem v pátek brzy ráno jela, hezky jsem si libovala, jak to skvěle utíká. Brno v pohodě, Praha v pohodě. Začalo to Německem!!! Snad na každém 20. kilometru zúžení čtyřech pruhů do dvou, kamionů tolik, že jsem je přestala počítat po prvních 5 minutách v zácpě, a hlavně ten strašný déšť v kombinaci s větrem. Přes půl Německa pršelo, foukalo, oči jsem měla jak angorák, záda nahrbený a hlavu těsně za předním sklem, abych vůbec viděla. Když konečně bylo počasí lepší, zasekla jsem se v zácpě přes druhou část Německa. Jedna šílená kolona aut, druhá šílená kolona aut... Přežila jsem, Německo téměř za mnou. Přede mnou na tachometru 960 km ujeto, přede mnou posledních 20 min. Sjela jsem někam... A navigace v tu chvíli přestala fungovat. Reagovat. Mluvit. Nic. Nadávala jsem jak špaček. Pak se vypnul i telefon. Žádný signál. Žádná data. Byla jsem v háji... Po 10 minutách všechno naskočilo. Navigace fungovala, ale jakmile jsem zajela jinam než jsem měla, fungovat zase přestala. Data nefungovala. Potřetí si vyslechl manžel v telefonu moje nadávání na "celej blbej Lucemburk a hnusný Úplněk".
Měla jsem toho po krk. Po téměř 13. hodinách jízdy jsem toho měla opravdu dost. Zůstala jsem stát někde... Prostě na polňačce, cca 20 km od "místa určení" a napsala sms manželovi, kde se nacházím. Musel pro mě přijet. Chtělo se mi čurat, tak jsem to vzala přes keře. A všimla si po 13 hodinách, že mám kalhotky naruby. Mohl za to zase ten Úplněk... Kdo taky už jiný, že?!
22 minut čekání, kdy přijel manžel a já se odmítala během té chvilky posunout autem byť jen o 5 km kamkoliv, jsem byla tak naštvaná! Na sebe, Lucemburk, Úplněk, manžel, na svoje "překročit limit", že kdybych nebyla tak unavená a nebylo to 1000 km zase zpátky, snad se otočím a pojedu domů.
Přežila jsem... A myslím, že pozdní večeře v indické restauraci , sobotní výlet do Francie, nakoupení výborných čajů, lyžařské bundy, podzimní čepice a letních botek, překvapení v podobě YOGA magazínu stálo za celé to trápení a trmácení. Fantastické croissanty s extra porcí másla v těstu ani nezmiňuji, to jsem vychvalovala už posledně a manželova dokonalá péče o mou utrmácenou maličkost způsobila zapomenutí všech těch nepříjemností spojených s cestou.
Na zpáteční cestě jsem zabloudila jen jednou v Praze, dorazila UŽ za 11 hodin místo cca 14 a hlavně mi došlo, že... Když vystoupíte ze své komfortní zóny a překonáváte své strachy, posunujete se mílovými kroky dál a vpřed. A on jakýkoli výlet, který se má udát a je nepříjemný, je ve finále ten nejpřínosnější. Protože člověku dojde, že v sobě má tolik síly, na kterou by třeba ani nepřišel.
Přemýšlím, že to příště možná zkusím i s dětmi ;) Ale zatím o tom JEN přemýšlím!
Během cesty jsem si říkala, co příště raději ano a co naopak vůbec...
- Vstávat ve 3 hodiny ráno je sice obdivuhodné, ale stejně se nějaké koloně po tak dlouhé cestě nevyhnete. Takže si klidně přispěte, stejně cesta nebude trvat takovou dobu, kterou vám nakrásně naplánuje ten kouzelný přístroj zvaný navigace.
- Jet hladová 1000 km není dobrý nápad. Člověk je víc unavený a absolutně bez energie.
- Nespoléhat na to, že když přejedete jednu benzinku, že se vzápětí objeví druhá. S tím čuráním to přece vydržím, ehm... Ovšem jaksi jsem pozapomněla, že čurat v křoví se dá kdekoli na obyčejné silnici, ale na dálnici je to jaksi problém.
- Sbalit čokoládu!!!
- Před tak dlouhou jízdou nainstalovat navigaci, která vás nenechá ve štychu.
- Včas přichystat aspoň 2 CD, které během jízdy prostřídáte. Nejlépe s nějakou převyprávěnou knížkou a příběhem, ať udržíte pozornost.
- Kontrolovat tachometr, ale ne, kolik kilometrů zbývá do cíle. Kontrolovat počet UJETÝCH kilometrů. Víc to nakopává.
- Nenechat se vyhecovat sebevrahy, kteří kolem profrčí stoosmdesátikilometrovou rychlostí. Je to jejich boj, vy si jeďte dál svých klidných 130 km/h.
- Nekřičet po manželovi (ani po telefonu), když jste v háji, hladová, nervní a opravdu přetažená. Nemůže za to! (Tímto se ti, muži, omlouvám :) ).
- Poslední bod, který mě napadá... Zkontrolovat si ráno, jakou stranou si oblékáte spodní prádlo. Po všem tom utrpení mi tahle třešnička na dortu přišla sice úsměvná a rozesmála mě, ale byl to spíš takový ten hysterický smích, podle kterého poznáte blázna. Ovšem nutno přiznat, že jakmile se tomu zasmál i manžel, situace se odlehčila. Poslední bod souvisí s bodem č. 1 - nevstávejte v dobu, kdy se oblékáte ještě otupělí ze spánku.
Tímto se klaním před všemi cestovateli, kteří absolvují dobrovolně něco takového týden co týden. Takové cesty otupují a nemají moc smysl, pokud jim ten smysl nedáte. Je to opravdu o hubu, o život, o nervy, o rodinu - o všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat