Přej a bude ti dáno

Včera jsem psala krátký příspěvek o přání si. Víte, co? Nevěřím na náhody. Věřím na to, že každý si do života přitahujeme to, co potřebujeme. Ať už máme dostat lekci, anebo nám má někdo pomoct, je to jen výsledkem toho, co vysíláme "tam". 

Minulý týden jsme s dětmi byli na louce, kde bylo plno jetelu. Řekla jsem jim, aby zkusily děti najít čtyřlístky. Strávily jsme tam hodně času, ale samozřejmě se nic nenašlo :) A já si říkala... "Jé, to by bylo fajn, kdyby si děti našly svůj první čtyřlístek." Nepřekvapilo mě, když jsem dnes slyšela děti:

"Mami, já jsem našel čtyřlístek!!!" 

Dvojčata zrovna svačila pod oknem. Jen tak se sehnul Kuba od stolečku a přímo u nohy čtyřlístek. Ta jeho svítící očka a upřímná nefalšovaná radost byla dokonalost! O pár minut později křičela Terezka:

"Mami, já našla taky jeden!!!"

Okamžitě jsem seběhla dolů, vychválila je samozřejmě až do nebes a sama jsem po obkouknutí trávy přímo pod okny kuchyně našla další dva čtyřlístky. Už se lisují v knížce...

Ještě minulý týden jsem myslela na to, jak moc mi chybí yoga. Vedené lekce, nebyla jsem několik týdnů. Vlastně od té doby, co jsem se přestěhovala. Myslela jsem na to, jak by bylo fantastický najít tady dokonce vedenou Ashtanga yogu. A ejhle... Tento týden mi manžel našel skupinku na FB s názvem Ashtanga yoga. Skákala jsem samozřejmě metr vysoko radostí! 

Taky jsem si říkala, že bych potřebovala práci, která bude především na home office. Jen občas, takový přivýdělek... Kdo uhodne, jak to dopadlo? 

Ano! Myslete na to, co si přejete a ne na to, co si nepřejete a všechno  k vám přijde! Věřte, vím, o čem mluvím. Resp. vím, co píšu ;)

Krásný zbytek víkendu. Přejte a bude vám dáno!

Krátké dny, dlouhé noci

Dny se krátí, noci se prodlužují. Ačkoliv spím minimálně 8 hodin denně, stejně cítím neskutečnou potřebu spánku. Je to tím, že se blíží podzim? Nebo tím, že jsem zase začala pracovat a je toho tolik? Nechala jsem se zase vmáčknout do pracovního režimu a já se ptám sebe samotné "Ach bože, je tohle to, co chci? Nebo to, co musím?"

Nedávno jsem zhlédla hezké motivační video o tom, jak si správně přát. Naučit se správně afirmovat. Tak to zkouším a musím říct, že to funguje. To, na co myslíme, si do života přitahujeme. Ano, já si taky přitáhla.. Lidi, situace, momenty, pocity. Funguje to, takže afirmuji a přeji si dál. Zkouším to na maličkostech a až ty se změní v realitu, zkusím to na velkých věcech.

Prozatím tedy pracuji, pozoruji večerní oblohu, vymýšlím, spím, praktikuji Ashtanga yogu, běhám a užívám si home office. Blíží se chladnější počasí, ačkoliv léto se křečovitě drží pořád u nás. Mate nás a odráží se to na náladách i na těle. Užívám si VSI a toho NIC na VSI :)

Mějte krásný víkend a užívejte sluníčka. Yogy. Běhání. Rodiny. Relaxu. Knížek. Dobrého jídla a pití. Všeho, co se nabízí :)

Příjemná rána

Myslela jsem, jak to bude jednoduché - najít "jen" prostor, kde budu moct vést své lekce. Na vesnici to přece nebude žádný problém, hm? Jenomže ejhle... Obvoláno několik lidí, domluvená jedna prohlídka místa, které se spíše nehodí než hodí na yogu a kde nic, tu nic. Jsem z toho trošičku rozladěná, doufala jsem, že úderem nového školkovského roku a našeho školkovského režimu začnu mít na yogu více prostoru. 

Ráda bych znova učila, ale taky vím, že není dobré lámat cokoli přes koleno. Ono se nevyplácí na něco tlačit a do něčeho se honit. Je mi to líto, ale věřím, že co se ke mně bude mít dostat, to se ke mně také dostane. A já už se těším na to, co přijde. Ono je to většinou o akci a reakci. Tam potkáte nějakého člověka, který řekne něco. Další člověk řekne něco. Někam se zavolá a někde se zajde podívat. Ne vždycky je to samozřejmě takhle jednoduchá cesta, vím. Jde o to, že akce, kterou jsem začala, vyvolá taky reakci. A navíc je na cestě přece nejpodstatnější první krok nebo ne? A já začala. 

Dnes je Nov a zároveň zatmění Slunce. Nevím, jestli je to měsícem nebo sluncem, ale cítím něco zvláštního. Možná je to praxí yogy, která dnes, při Novu, být neměla. Možná je to tím, že jsem doma úplně sama. Možná tím, že mě bolí hlava. Nicméně, "něco" je ve vzduchu. A vím, že když cítím "něco zvláštního", tak se taky něco stane. 

Aspoň se snažím tento stav rozehnat prací. Vznikají nové věnečky, dopřávám si zdravá jídla a taky zdravé pitíčka. Nevím jak u vás jiných ale tady na VSI je docela slušná zima. Cítím podzim ve vzduchu. Na zahřátí doporučuji skvělou datlovou Vitakávu, je opravdu hodně dobrá! Na rozjezd takhle při pondělku bylo ráno smoothie s banánem, kusem jablka, jahodami a mangem. Posypáno chia semínky. Nějak začínám najíždět na zdravější stravu. Tělo si žádá odlehčení, co je paradox vzhledem k blížícímu se podzimu. 

Přeji vám všem krásný start do nového týdne. Zpříjemněte si jej třebas dobrým a zdravým smoothie, anebo výbornou kávou během dne. Rána bývají krásná, tak pokud jste si neudělali to dnešní krásné, napravte to zítra. Nikdy totiž není pozdě začít ;)

Taková normální rodinka

Intenzivní tři týdny rodinného života. Shrnula jsem to do několika bodů:

Velký kus léta. 

Bazén a růžový plameňák. 

Nějaká ta nemoc, která nám naprosto zkazila naše veliké dovolenkové plány!!! 

Výlet do jeskyně. 

Netopýří ponožky. 

Lindt dort. 

Luxusní večeře v rybí restauraci.

Plánování dovolené v Rakousku.

Nová příchuť Birella.

Letní kino s dětmi (uffff, až ve 21.30 h - pro mě pár šedin navíc vydržet s dětmi až do takové pozdní hodiny :O ).

Harry Potter a s ním návrat do dětství.

Noc ve stanu (dámská část se odebrala do svého pohodlného lože - ještěže ten stan byl hned u domu :D Ale já nebyla první - to Terezka!).

První návštěva mamky u nás a její spokojený výraz ve tváři při kontrole mého spokojeného výrazu ve tváři.

Uzené makrely.

Velký úklid garáže (konečně pořádná čistka, juch!)

Rozečtení dvou nových knížek.

Opékání špekáčků.

Jízdy na kole.  

Doutník. 

Mojito, kdy mi nechal ten můj lump namíchat vyšší dávku bílého rumu než by tam mělo patřit (však ta zpáteční jízda na kole byla divoká ;) ). 

Zamilování se do pohádky ODVÁŽNÁ VAIANA: LEGENDA O KONCI SVĚTA. (Tři dny jsem si pak zpívala "Já jsem VAIANAAAAAAAAAA....") - doporučuji, zamilovali jsme se do ní všichni. Nejvíc já s manželem samozřejmě...

Sny. Spousta snů. Mých. Jeho. Společných. 

A především - spousta LÁSKY, ŠTĚSTÍ, SMÍCHU. 

Ano, tohle všechno představovaly naše rodinné prázdniny. Bylo toho mnohem víc, to je jasný. Tři týdny opravdu každodenního celodenního i nočního spolubytí. Přežili jsme a dokonce jsme si to i moc užili. Alespoň doufám, že jsme si to užili :) No, byla menší tendence občas utéct z té divočiny do klidu přírody, ale... Běh a yoga napravili i tohle. 

Krásné léto, krásné prázdniny!

Zkusit to trochu jinak

Seděli jsme u vody, kolem skvěle bavící se lidé, před námi jen voda a zapadající slunce. Nebyla to žádná romantická atmosféra, kde je možné si vyznat lásku a říkat si sladkobolná slovíčka (ne že bychom na to někdy s manželem byli ;) ).

Přesto tady vládla skvělá, uvolněná atmosféra. Užívali jsme si poslední prázdninové dny volna, protože se blíží září a nastává samozřejmě čas MUS/ím/íš/me/te. Jak pro mě, tak pro dvojčata to bude menší šok zase se naučit vstávat s budíkem. Bude se taky měnit čas, takže brzy začne i vstávání za tmy. Dodnes jsem nad tím nepřemýšlela, protože letošní léto pro mě osobně bylo strašně lenivé. A samozřejmě se to nepodepsalo jen na mém těle (použiji slova mamky "jsi taková oplácanější" :D), ale i na mém fungování. 

Ve městě jsem byla zvyklá opravdu makat na 150%. Město si tuhle aktivitu žádalo - šup do školky s dětmi, šup do práce, rychle z práce, zpátky do školky. Honem, honem do sprchy, už zase je čas večeře??? Já si nepamatuju, že bych v Brně poslední 2 roky dělala něco jiného než jezdila do práce a do školky. Kdežto na Plumlovské VSI se žije líněji. Nemáme žádný řád, nemáme žádné povinnosti. Jsme spokojení, jsme leniví. Nikam se nám nechce a pořídit nákup v 10 km vzdáleném Prostějově je pro mě nadlidský výkon, ke kterému se dva dny připravuju a přemlouvám. A to jen proto, abychom neumřeli hladem. 

A za chvíli přichází září. Období, kdy všichni zase začnou vstávat brzy, aby stihli školku, školu, práci. Budeme popohánět děti, vybírat oblečení - to "slušnější" přece (při pobíhání kolem domu v době prázdnin je mi upřímně jedno, jestli si vezmou jednu ponožku modrou a druhou růžovou), začneme snídat (my rodiče) za pochodu a zbytky, které zůstanou po dětech. Začneme platit školné a školkovné, nakupovat všechny možné potřeby i nepotřeby, budeme řešit, že nám děti vyrostly z bačkůrek a tenisek ("To snad ne, ty máš ty boty zase tak ošoupaný, Terezko???")... Je toho plno, co budeme MUSet! Tak si tady v upršenou sobotu sedím na balkoně a přemýšlím, jak moc se na tohle těším a jak moc si tento režim chci do svého života znova pustit. Přicházím na to, že nechci. Proč? Nevidím v tom smysl. Honit se, dodržovat termíny, snažit se být všude a přitom nebýt nikde, dělat milion věcí naráz, vstávat o hodinu dřív, abych na tu snídani nemusela snídat opravdu ty zbytky po dvojčatech. ..

Chci to jinak. A tak si to začínám tvořit jinak. Mluvíme o tom, jak by bylo fajn, kdyby byl manžel víc doma, jak by bylo skvělé zase začít vést své lekce yogy. Přemýšlím nad tím, jak budu brzy tvořit vánoční dekorace a děti mluví o tom, jak se jim nechce do školky. A tak se snažíme mluvit, probírat ze všech stran, hledat řešení a tvořit si život trošku jinak. Tak, abych mohli žít a ne přežívat. Aby jsme se nescházeli večer vystresovaní, vyčerpaní, unavení, znechucení... 

A aby nám to šlo hezky od ruky, dopřáváme si pravý dort LINDT EXCELLENCE (99%) s citronovou šlehačkou. Je úplně nejlepší!!! Tak, přátelé, ať jsme tlustí na tři prsty :D Užívejte poslední prázdninové, ač upršené dny. Rychle to letí, tak vychutnávejme letní pohodu, dokud ji ještě cítíme!

Otevřenost

Jednou jsem poznala nějakou podivnou náhodou (ačkoliv dávno vím, že náhody neexistují) jednoho kluka. Tehdy ještě kluka, dnes je z něj - troufám si říct - muž. Jeho modré oči, upřímný úsměv a takové... Jak to napsat... Asi nepopsatelné jiskry v očích mě zaujaly. On byl na první pohled obyčejný, ale vyzařovalo z něj "něco". To "něco", co cítíte jen u málokoho. 

Viděli jsme se potom ještě jednou, mimo pracovní oblast a pamatuju, že sedět s ním v trávě bylo taaaaaak pohodová záležitost, že se mi nechtělo ani zpátky do práce. Poslouchal, radil a hlavně byl sám skvělý vypravěč. Nejvíc mě fascinovala jeho otevřenost. Svěřil se mi s kusem svého života, který možná ani rozebírat nechtěl. Najednou jsem ho viděla v jiném světle a musím říct, že tohle mi utkvělo v hlavě. Jeho otevřenost a upřímnost. Něco, co nepotkáte jen tak a často. 

Dnes jsem pravidelnou čtenářkou jeho blogu a pozorovatelkou jeho života. A říkám si "Jejda, tento chlap má fakt odvahu. A taky talent, píše hodně přesvědčivě a pravdivě." Myslím, že o něm ještě uslyšíme a nebude to jen tak něco, bude to NĚCO! Jsem přesvědčená o tom, že tento kluk se dostane postupem času do povědomí vícero lidí než je to dnes. A já mu opravdu držím palce! 

Protože já si moc vážím lidí, kteří jsou upřímní. Kteří se mi svěřují. Kteří si na nic nehrají. Nemají potřebu se ani obhajovat, ani přikrášlovat. K čemu přetvářka, nasazování masek? Ona pravda stejně vždycky vyjde najevo, ať už si hrajeme na cokoliv. Jednou nás to doběhne. Ona ta otevřenost má být totiž také otevřeností k sobě samému. Přiznání a uvědomění si svých chyb, ale samozřejmě i těch pozitivních stránek života. Jde o to, že... Poslouchat je dobré. Poznávat lidi je inspirativní. A mluvit s lidmi je poučné!

Děkuji ti za inspiraci... Ty víš ;)

Jíst, meditovat, milovat

Zastavuji se na svém oblíbeném místě při své oblíbené činnosti. Zastavuji se tady pravidelně, abych si stačila pozdravit Slunce. Zvládnu Surya Namaskar v místě, které přináší obrovský klid do duše.

Vždycky, když vybíhám na svou obvyklou trasu, nezapomenu se párkrát zastavit právě proto, abych mohla zastavit i tok myšlenek, které se mi honí hlavou. A vím, že spojení yogy a běhu mi zaručí prázdnou hlavu. Možná ne prázdnou, ale čistější určitě. 

Máme teď prázdniny. Manžel je doma, jsme líní. Neplánujeme si žádné náročné aktivity, protože nechceme nikam jezdit, nic balit. Vlastně... My chtěli na výlet. Děti chtěly, my si přáli. Nevyšlo to kvůli horečce. Tak jako většina našich plánů ztroskotala právě kvůli nemoci dětí. Ale nevadí, možná jsou nemocné právě proto, že ony samy nechtějí nikam jet. Na vsi je opravdu příjemně. Až nudně. Prozatím nám stačí veliká rozkládací sedačka, veliká televize a milion pohádek v našem repertoáru. Já se spokojím s výběhem ven, který mám teď díky manželovi mnohem dostupnější než když jsem s dětmi celé dny sama a nemám koho poprosit o hlídání. 

Tak si běžím, nemyslím na nic a přitom myslím na všechno a zastavím se uprostřed své trasy. Sednu si na zem a začínám meditovat. Myslím, že lidé kolem mě označkují slovem "divná". Prostě si jen tak sedím u menší tůňky, zavřu oči a dýchám. Ukazovák a palec si spojím do Gyan mudry a zkouším opravdu jen dýchat a být. Nikdo mě neruší, spíš se nenechám rušit, proto ty zavřené oči. Nechce se mi koukat kolem, jestli mě někdo pozoruje. 

Ještě před třemi dny jsme se koupali v bazénu s růžovým plameňákem. Teď leží děti nemocné na gauči. Já si užívám trochu víc volna. Trochu víc jídla. Trochu víc svobody. Jsem teď ve stavu "JÍST, MEDITOVAT, MILOVAT". Zamlouvá se mi to, je to příjemné. Snad budou probíhat další dny v podobném duchu. 

Rodiče, zamyslete se!

Jeden z mých starších článků, který měl velikou odezvu a nečekané reakce. Není to o tom, soudit kterékoli rodiče... Článek slouží jen k zamyšlení, třeba se v tom leckterý rodič i najde, nicméně... Stačí nad tím popřemýšlet a zauvažovat. 

Dnes ráno jsem byla svědkem hodně nepříjemné scény. Zacloumalo to se mnou do té míry, až mi vyhrkly slzy do očí. Přijížděla jsem do ulice jedné (radši) nejmenované základní školy. Ulice byla úzká a já s tou svou stařičkou Felicií musela vynaložit dvakrát tolik energie na otočení se a couvání. Zpomalila jsem na krok, mapovala terén, kde by se dalo nejsnadněji zaparkovat a nenacouvat přitom do kolem stojících aut dalších, po ránu, uhoněných rodičů, kteří odváželi či přiváželi své ratolesti do školy. Všimla jsem si, že za mnou jede větší bílé auto, snad dodávka (přesto, že denně slyším od svých čtyřletých dvojčat „to je Mercedes, BMW, Škoda, tohle je Audi, mami,“ nepoznám všechny značky aut - promiňte mi, děti :)). Ve chvíli, kdy jsem přibrzdila a rozhlížela se, jak nejlépe najet, otočit a zacouvat, uviděla jsem ve zpětném zrcadle, jak si muž za volantem brblá pod nosem. Zřejmě si myslel něco o neschopných blondýnách (ale já opravdu jen přibrzdila, žádné manévry jsem nepředváděla), ale bylo mi to jedno. V klidu jsem se otočila, zaparkovala, pustila blikačky a vystoupila z auta. Bohužel jsem viděla to, co jsem vidět radši neměla. Periferním viděním jsem zahlédla vystoupivšího otce, který oběhl auto, otevřel dveře a vytáhl svého asi 7 - 8 letého syna. Doslova ho vyvlekl. Zatřásl s ním tak silně, až chlapečkovi lomcovala hlava a asi aby si to zapamatoval, tak ho otec ještě strčil do zad, až jsem měla strach, že chlapeček upadne. Vybral to (naštěstí!!!) a proběhl kolem mě. Viděla jsem jeho slzy v očích. Viděla jsem ty sevřené rtíky. Cítila jsem ten strach a bezmoc, vztek na vlastního otce. O tři vteřiny po chlapečkovi běžela z auta zřejmě jeho sestra. Snad jen o rok starší. Běžela stejně rychle jako bráška před ní. Přestala jsem předstírat, že tam nejsem a nic nevidím a koukla se tomu „tátovi“ přímo do očí. Doufám, že viděl moje opovržení. Můj pohled, který říkal „Ty si říkáš TÁTA???“

Já vím, že občas jsou špatné dny, kdy je člověk přetažený, unavený, vyčerpaný. Znám tyto stavy a taky jsem na svá dvojčata protivná. Taky po nich křičím, když mi vytečou nervy. Taky jim občas plácnu, když už něco nejde po dobrém ani po zlém. Ale nikdy bych se s nimi neloučila takovýmto způsobem. Člověk přece nikdy neví, zda se něco v průběhu dne nestane. Ráno se rozloučím s dítětem a odpoledne už ho třeba nemusím vidět. Proboha, jak se to občas, RODIČE, chováte? Chápu, že ne všechny dny jsou jen dobré, ale zuřit takovým způsobem na své dítě? Ublížit mu tímhle způsobem?

Nechci soudit... Třeba měl ten otec důvod takhle se chovat... Viděla jsem jen jednu scénu vytrženou z kontextu. To ovšem nemění nic na tom, že je mi z takových situací strašlivě smutno... Měla jsem chuť toho chlapečka obejmout... A taky říct tomu muži, aby se nad sebou zamyslel. Aby popřemýšlel nad tím, co způsobuje svému dítěti... Aby zauvažoval nad tím, že takhle se k němu může chovat jeho syn, až sám tento muž zestárne...

Rodiče, buďte za své děti vděční. Buďte na ně laskaví. Dávejte jim více lásky než hněvu. Více naslouchejte a méně poučujte. Děti potřebují být MILOVÁNY...

Naučil jsi mě...

Naučil jsi mě být trpělivější. Naučil jsi mě bojovat za sebe samu. „Donutil“ jsi mě více dbát na svůj odpočinek.

Připomenul jsi mi, že je potřeba pečovat o své tělo. Naučil jsi mě dopřávat si více spánku. Naučil jsi mě jíst krevety a chobotnici. Poprvé jsem s tebou ochutnala arašídové máslo. Naučil jsi mě, že říkat si o pomoc, je normální. Naučil jsi mě být zvídavější. Ukázal jsi mi, že je dobré rozšiřovat všeobecné znalosti, protože se tím člověk posouvá ve svých vědomostech.... Dokázal jsi s nadšením podporovat mé sny. Ruku v ruce s tímto, jsi mě naučil si více věřit. Sobě, svým snům, své síle. Naučil jsi mě zbavit se v určitých momentech strachu. Přesvědčil jsi mě, že i „cizí“ muži mohou mít moc rádi „cizí“ děti. Ukázal jsi mi, že s dětmi to umíš lépe než kdejaký biologický otec. Naučil jsi mě věřit znova ve fungující vztahy a harmonickou rodinu. Naučil jsi mě číst National Geographic. Naučil jsi mě, co vůbec je a co obnáší windsurfing. Naučil jsi mě překonávat mé limity. Ukázal jsi mi jako nastavené zrcadlo, že jsem silnější, než si myslím. Naučil jsi mě být k dětem shovívavější. Naučil jsi mě dělit práci i mezi ostatní a nesnažit se zvládnout všechno sama. Učíš mě stále, že na dobré věci se vyplatí si počkat. Díky tomu, že jsi mi dlouho nechtěl ukázat dno své duše, jsem se naučila v lidech více číst a nespěchat s otázkami. Probudil jsi ve mně touhu poznávat nová místa, nové lidi. Naučil jsi mě riskovat. Donutil jsi mě myslet více na sebe než na druhé. Naučil jsi mě méně uklízet a více se bavit. Až s tebou se eliminovaly mé občasné výbuchy vzteku. Naučil jsi mě pít víno a netvářit se, jako bych pila ocet:)Až s tebou jsem začala být více „bohémka“. Dokázal jsi mě nadchnout natolik, že se chci naučit surfovat! S tvým příchodem, tvými názory a tvým vkusem jsem se zaměřila na jiný druh módy. Naučil jsi mě běhat bez pauzy. Naučil jsi mě, že lepší je vždy kvalita než kvantita. Díky tomu, že jsi mi pohlídal děti, jsem se naučila dalších několik ásan v hodinách yogy. Naučil jsi mě, že věnovat se sobě, se vyplácí. Naučil jsi mě, že MILUJI TĚ má větší váhu a význam prostřednictvím gest než slov...

Naučil jsi mě VĚŘIT...

NIC na vsi

Už jsem skoro zapomněla, jaký byl život na mateřské dovolené. Zpětně, po nástupu do zaměstnání, jsem musela přiznat, že na mateřské to bylo skvělé. Už jen kvůli tomu, že jsem si sama mohla rozvrhnout čas. 

Čas, který chci strávit vařením, pečením, uklízením, četbou knížek, yogou. Plánovalo se to dobře. Spoustu času jsem s dětmi trávila venku, na čerstvém vzduchu. Došlo i na mou oblíbenou yogu. Všechno šlo. Jakmile jsem po 3 letech s dětmi nastoupila do práce, 8 hodin povinně odpracovaných bylo poznat. Na mně, na dětech, na domácnosti. Neměla jsem sílu, energii, elán, nadšení. Tohle všechno chybělo...

Pamatuji na letní prázdniny na základní škole. Spávaly jsme se ségrou a bráchou minimálně do 11 h dopoledne a to nás máma musela asi po stopadesátépáté volat, ať už "proboha vstáváme"! Pamatuji na to veliké NIC, kdy jsme nemuseli jako děti řešit. Nám dětem stačilo ke štěstí sedět chvilku u oblíbeného seriálu, lítat pak s dalšími sousedovic dětmi téměř celý den venku, uvařit si každý druhý den ovocné knedlíky polité tunou másla a smetanou. Neznali jsme budík, neznali jsme stres, neznali jsme internet a ani mobil. Bylo nám krásně, opálení jak indiáni jsme si užívali prázdnin do poslední vteřiny.

Moje dětství se mi nahrnulo do hlavy včera, kdy jsem ráno vstávala. Bez otravného zvuku budíku. Snad po osmi letech, kdy jsem z toho čtyři strávila na mateřské, si můžu dovolit ten luxus vstávat bez budíku. I ve všední dny, kupodivu! V posledním příspěvku jsem psala o stěhování na vesnici (ačkoliv Plumlov je samozřejmě oficiálně městem). S dvojčaty si zvykáme na místní kulturu, lidi, zvyky, prostředí. Mé nadšení stále trvá. Jsem tak spokojená s tím NIC, které tady kolem mě panuje. NIC nemusím. NIC nejsem povinna. NIC neřeším.

Jako bych se vrátila na mateřskou. Mou jedinou starostí je teď být s dětmi. Největší otázka a úkol dne je "Co uvařím?". Možná se to někomu bude zdát nudné. Ano, když jsem odjížděla v 19 letech z vesnice, důvodem byla nuda. Teď najednou... Po tolika letech zase vnímám život beze stresu. Život v harmonii. Jediným mým stresem jsou teď hádky dvojčat, kterým musím vymýšlet program tak, aby mi tady nelezly po zdi. Naštěstí můžou vyběhnout ven a konečně si jít každý po svém. Jeden na kole, druhý s panenkou v kočárku. Myslím, že na této "mateřské" zase zhubnu. Tak jako jsem si držela váhu do 3 let dvojčat 49 kg, nejspíše si ji udržím kolem 50tky i teď. Celý den na nohou, kdy vařím, peču, chodím na vycházky s dětmi, lítám za nimi na kole, praktikuji si svou Ashtangu, mi zajistilo větší apetit než jsem měla v Brně. Ovšem co sním, to vylítám. Nevadí. Dopřávám si. Bábovka s domácím rybízem je nepopsatelná. A když si ten rybíz vlastnoručně natrhám... Město bylo komfortní v tom, že jsem seděla v práci 8 hodin u pc, takže jsem doslova na svém zadku dřepěla. Trpěla jsem tím, jsem zvyklá na pohyb a neustálé sezení pro mě bylo peklíčko. Radši budu lítat celý den kolem dětí, jen se nevracet na 8 hodin zpátky k počítači! Což mi připomíná... Každý den, kdy jsem jezdila kvůli stěhování trasu Brno - Plumlov, jsem se pravidelně stavovala na kávu v McDonald ́s na dálnici. Byla tam vždy stejná dáma, která se ptala už když mě viděla ve dveřích "Jako obvykle?". Poslední den jsem si s ní popovídala. Svěřila mi svůj příběh, jehož pointou je, že vyměnila dobře placenou práci v kanceláři za práci v McCafé. Jak jsem jí rozuměla a chápala ji!

Jak už jsem psala... Možná je to pro někoho strašně nudné. Mně to přijde po téměř 10 letech života v Brně jako dokonalý ráj na zemi. Tohle NIC navozuje klid, euforii a rovnováhu. Jdu si pro bábovku a zapiji to skleničkou mlíka. Na balkoně a čerstvém vzduchu chutná nejlíp.